Adolf Cmíral, článek o Janu Mařákovi, vydáno v Tempu 1932, č.3
" Jako učitel vynikal Mařák především jemným psychologickým smyslem, jímž dovedl správně odhadnout ráz žákova talentu a jeho individualitu. Věděl velmi dobře, že nelze pracovat ve výchově vůbec a zejména ve výchově umělecké podle jednotného receptu..... Nic mu nebylo tak proti mysli, jako přeceňování talentu a nedostatek píle. Byl učitelem tělem i duší, učitelem nesmírně laskavým, ale přece neústupně dbal, aby žáci pracovali soustavně, vytrvale, i aby šetřili učitelových pokynů."
Nejslavnějším Mařákovým žákem se stal Váša Příhoda. Narodil se 22.8. 1900
v jihočeských Vodňanech, odkud se přestěhoval záhy se svými rodiči do Prahy.
Již v pátém roce projevil velké hudební nadání. Jeho otec Alois, majitel
hudební školy v Nuslích, ujal se hudební výchovy svého zázračného dítěte
a již po krátké době vystoupil malý Váša na žákovské produkci otcova ústavu.
Když mu bylo 10 let, přivedl ho otec k prof. Mařákovi a požádal ho,
aby Vášu učil hře na housle.
Na tuto významnou událost v životě Vášově vzpomněl zajímavě jeho učitel:
" Jednoho dne objevil se u mne malý, plavovlasý hošík, bystrých a jiskrných
modrých očí, neobyčejně výrazných..Bylo v nich mnoho upřímné dětinskosti,
troch i šibalství, ale v jakési podivné zasněnosti. Když pak vyňal z pouzdra housle,
které byly větší než on sám, dal si na pult k mému velkému překvapení
Sarasatovy Cikánské melodie. Přirozeně, že hrál ještě neuměle,
ale pamtuji se --ani tenkrát neslyšel jsem od něho falešného tónu.
Malého Vášu jsem již nepustil, přijav ho za svého žáka - a rád."
Za vedení svědomitého učitele a houslového umělce zdokonaloval se Váša rychle ve hře na housle a jeho rostoucího umění si povšimla i kritika. Už první tištěné posudky hry dvanáctiletého Váši zdůrazňují jeho značnou technickou vyspělost a hudební cítění V r. 1912 vystoupil několikrát ve venkovských městech i v Praze. 12.12.1913 se představil pražskému obecenstvu na koncertě v Mozarteu. Velký úspěch tohoto koncertu povzbudil mladého houslistu k píli ještě větší.( Program: Beethoven Sonáta F dur, Tartini Ďáblův trylek, Suk Píseň lásky,Zarzycký Mazurka, Bruch Romance, Bazzini Rej skřítků). V těchto letech ovládl technicky nejnáročnější houslové skladby Bazziniho, Wieniawského a Paganiniho. Jeho oblíbenost u pražských návštěvníků koncertů ještě vzrostla v březnu r.1915, kdy vystoupil dvakrát s Českou filharmonií a na koncertě ve Smetanově síni, na kterém zahrál s velkým úspěchem Paganiniho Koncert D dur s klavírním doprovodem Jana Heřmana. Od té doby pořádal každý rok v Obecním domě koncert s doprovodem ČF a hrál v českých a moravských městech.
Příhoda byl Mařákovým soukromým žákem až do roku 1920. Za deset let pilného studia vyrostl ze zázračného dítěte houslista fenomenální techniky a krásného tónu, jemuž stačilo jedno zahraniční turné, aby se rázem ocitl mezi největšími houslisty světa.
K této koncertní cestě došlo v listopadu 1919. Příhoda pomýšlel odjet do Ameriky, ale nakonec se rozhodl k cestě do Jugoslávie a Itálie.
Ještě před odjezdem vystoupil v Praze na samostatném koncertě. Neznámý český houslista zahrál v Terstu novinářům a dostal příslib, že bude za měsíc uspořádán jeho koncert. Se svou doprovazečkou Astou Doubravskou a s českým impresáriem Rudolfem Richterem zajel do Jugoslávie, ale byl zklamán malým zájmem o jeho koncertní vystoupení. Když se dověděl, že v Terstu nemůže koncertovat, protože nebyl volný koncertní sál, odjel do Milána. Chtěl uspořádat koncert, ale řekli, že mají dost svých houslistů. Protože byl už bez finančních prostředků, nezbývalo mu než vystoupit jako sólista v milánské koncertní kavárně.
Přednesem Tartiniho sonáty Ďáblův trylek a Paganiniho variací Mojžíš vzbudil opravdovou senzaci. Kavárník dal Vášovi 150 lir a nabídl mu angažmá. Když se jeden z přítomných žurnalistů dověděl o jeho nesnázích, uspořádal mezi nadšenými posluchači sbírku, která vynesla 1.000 lir. Jeho zásluhou vystoupil na Silvestra na koncertu při společensky významné vernisáži ve výstavní síni Permanente. Svou hrou okouzlil i slavného dirigenta Artura Toscaniniho, který volal:" Paganini nemohl hrát lépe než tento mladík!"
Tato slova nejvyššího uznání dopomohla Vášovi k popularitě téměř neuvěřitelné. Za několik dní hrál na koncertě v sále Verdiho konzervatoře.
Přicházely nabídky koncertních agentur. Od ledna 1920 do června uspořádal ve více než třiceti italských městech celkem 84 zcela vyprodaných koncertů po celé Itálii. Byl to velký umělecký a společenský úspěch, o kterém svědčily i dary a pocty, kterých se mu dostalo. Jeho umění bylo oceněno ve zvláštním čísle novin, dostal darem troje housle a nejednou ho odnášeli nadšení posluchači do hotelu. Velká čest mu byla prokázána v Janově, kde hrál na Paganiniho housle.
Po tomto velkolepém úspěchu v Itálii měl Příhoda otevřenou cestu do celého světa. Po několika koncertech ve francouzských městech odejel 12.června na první koncertní turné do Jižní Ameriky. Jak závratně stoupala sláva českého houslisty, dosvědčuje 13 vyprodaných koncertů v hlavním městě Argentiny. Lesk jeho uměleckých vystoupení ještě povýšily drahocenné guarnerky, které si koupil ze svých honorářů. Po koncertech v Brazílii zamířil do Severní Ameriky, kde hrál s úspěchem stejně skvělým. Po zájezdu do Afriky se odebral ke krátkému odpočinku na italskou Riviéru. Také druhé americké turné, které brzy nato podnikl, bylo velmi úspěšné.
Téměř každý rok vystoupil VP v Praze. V létě hrával často v českých i slovenských lázeňských městech. R. 1923 měl pronikavé úspěchy ve velkých evropských hudebních střediscích. Zvláště jeho vystoupení ve Vídni byla opravdovými triumfy. Jedenácti koncerty, které následovaly za sebou v jedné koncertní sezoně, dosáhl takového úspěchu, jakým se do té doby nemohl pochlubit žádný český umělec. Posluchači i odborná kritika řadili v té době Příhodu už mezi největší současné světové umělce, E.Ysaye, B. Hubermanna, Fr. Kreislera, M. Elmana a naše houslové virtuisy J. Kubelíka a J. Kociana.
Od té doby procestoval VP několikrát všechny evropské země a vždy okouzloval posluchače mistrovskou technickou úrovní své hry a úchvatným tónem. Zvlášť velké úspěchy měl r. 1927 v Německu, Polsku a Švédsku, r.1929 v Itálii, kde byl neobyčejně oblíben, a r.1933 ve Španělsku, Jugoslávii a Itálii. Na jeho koncertních cestách s ním spokupracovali klavíristé Charles Cerné, Otto Graef a Alfréd Holeček.
Před druhou světovou válkou utvořil v Berlíně Mistrovské klavírní trio s violoncellistou Paulem Ggummerem a klavíristou Michaelem Raucheisenem. Jeho záliba v komorní hře, kterou projevoval častým zařazováním houslových sonát do pořadů svých koncertů, ještě vzrostla v letech umělecké zralosti a v klavírním triu našel nové možnosti interpretace komorní hudby skladatelů českých i cizích. To bylo v neklidné době posledních let před druhou světovou válkou, kdy byly omezeny možnosti zahraničních zájezdů. Za války koncertoval nejčastěji u nás a v Německu. Naposledy hrál v Praze 31.3.1944. V dalších dvou letech vystoupil jen na Slovensku
V říjnu r. 1946 odešel s rodinou trvale do ciziny, Usadil se v Rapallo na italské Riviéře a odtamtud podnikl ještě v témže roce koncertní cestu do Francie a Itálie. V následujících dvou letech obdivovali jeho houslové umění v Egyptě, Turecku a zvláště v Rakousku a Itálii. V té době ubývalo koncertních turné a Příhoda se stále více věnoval činnosti pedagogické. Už v letech 1936-38 a 1941 - 43 vedl velice úspěšně letní kurzy salcburského Mozartea, v r. 1944 učil na Vysoké hudební akademii v Mnichově a r. 1949 znovu v Salcburku. O rok později byl povolán na Akademii pro hudbu a dramatické umění ve Vídni nejprve jako smluvní učitel, od r. 1951 až do smrti jako řádný profesor. Jeho pedagogické působení bylo velmi úspěšné. Ke světově proslulému umělci přijížděli pokročilí houslisté z celeého světa, aby se u něho zdokonalili. Studium etud i skladeb přednesových, vždycky s mistrovskými přehrávkami Příhodovými, přinášelo houslovým adeptům mnoho cenných podmětů. Z velkého počtu jeho žáků zvláště vynikali Ital Franco Novello, Rakušan Luts Leskowitz, Němec Mathias Simons, z našich Alexej Mádle.
Jeho houslová hra je zachycena na řadě gramofonových desek Polydor. Vedle mnoha drobných skladeb nahrál také několik houslových koncertů, později též na dlouhohrajících deskách.
Příhodovo houslové umění bylo po technické i hudební stránce vynikající. Uchvacovalo právě tak lehkostí techniky dvojhmatů jako čistotou tónů flažoletových, neomylnou jistotou drnkavých tónů v levé ruce a dokonalou technikou smyků u žabky. Jeho tón byl velký a čistý, stejně nádherný v pianissimu jako ve fortissimu. Váša Příhoda byl houslistou romantického typu. Vynikal zvlášť jako interpret virtuózních skladeb Paganiniho, Tartiniho a Ernsta. Velmi stylově však hrál také Mozarta a Beethovena.
Jeho zíliba v salónních skladbách, které zařazoval často na závěr svých koncertních pořadů a přednášel s nevyrovnatelnou virtuózitou, ustupovala během let stále více opravdovému vztahu k dílům hudebně plně hodnotným. V.P. nezůstal jen na úrovni osnující virtuózní techniky, ale byl i oddaným interpretem hudby komorní. Nezapomenutelné bylo jeho podání skladeb Bachových. Přestože velkou část svého života prožil v cizině, zůstal svou zálibou ve skladbách českých komponistů i charakterem svého umění umělcem českým. Jeho podání Dvořákova houslového koncertu na Pražském jaru 30.května 1956 ve Smetanově síni, plné vřelého zaujetí pro dílo velkého českého skladatele, i oba recitály 5. a 7. června v Domě umělců tuto skutečnost plně potvrdily.
Za jeho uměleckou činnost dostalo se mu mnohých poct a vyznamenání.
Napsal také několik houslových skladeb, Polonézu, Slovanské melodie, Sonátu a Koncert, i četné virtuózní úpravy.
Krátce před smrtí prodal našemu státu své drahocenné stradivárky zvané Camposelice, nástroj, který zhotovil v r. 1710, v době svého vrcholného mistrovství, Antonius Stradivarius v Cremoně. Byly zapůjčeny Josefu Sukovi.
Srdeční záchvat ukončil 26.7.1960 náhle oslňující dráhu houslového umělce Úmrtím V.P. byla uzavřena slavná epocha českého houslového umění konce 19. a první poloviny 20. století.
Před jeho jedinečným a nenapodobitelným houslovým uměním se i kritikové skláněli v hlubokém obdivu. Snad nejvýstižněji je ocenil referent Neues Wiener Journal z 2.3. 1933: " Příhoda slučuje fantestickou techniku, která dosud nemá sobě rovné, s oduševněním svého skvělého tónu. Jeho interpretace sonát plyne ze srdce hudebníka přísného citu pro formu a hlubokého smyslu pro klasickou linii."
Jím vyvrcholilo a uzavřelo se dlouhé vývojové období houslového přednesu, romantického, zcela osobního přístupu k houslovým skladbám, interpretace plné vzrušeného ponoru do přednášené skladby, hýřící melodickým vlněním sladkého, slunečně jasného, dokonale čistého a znělého tónu, přizpůsobující díla vlastnímu cítění, někdy i porušující slohovou čistotu skladby v dnešní představě střízlivějšího, nestrnějšího přístupu k přednášenému dílu. Byl velký interpret skladeb Paganiniho, ale stejně, je to až neuvěřitelné, také Bacha, Beethovena a Mozarta. Jeho hluboké hudební cítění ho vedlo k slohovému podání skladeb různých hudebních epoch. Stejnou pečeť jedinečnosti měl i jeho přednes drobných skladeb, které v rámci druhé poloviny programů a pak v nesčetných přídavcích Váša Příhoda rozdával nadšeným posluchačům.
I v tom byl typickým romantikem a v tomto příklonu k hudební miniatuře měl vzory ve slavných českých a světových virtuózech.
V letech první světové války a po ní bylo jeho houslové umění často srovnáváno s houslovou hrou jeho českého vrstevníka Pepy Bartoně. Umělecký vývoj obou však ukázal, že to nebyla jen šťastná náhoda Vášových italských uměleckých začátků, ale především jeho velký talent, bez něhož by nebyl přerostl svého uměleckého druha.
Také V.P., jako každý veliký houslista , umělecky vyzrával. Je to patrné například z toho, jak postupně nahrazoval ve svých programech koncerty skladatelů - houslistů, převážně zaněřené na virtuositu (Ernst, Wieniawský, Vieuxtemps), skladbami se závažnou obsahovou náplní ( Mozart, Beethoven, Dvořák, Brahms, Čajkovský), k jejichž interpretaci požadoval orchestrální doprovod. Uměleckou hodnotu jeho pořadů zvyšovalo zařazení sonát jako úvodních skladeb. Snad ho k tomu vedla i přílišná sebekritičnost, vědomí, že technicky méně náročná komorní hudba mu dává možnost rozehrání a plného uvolnění tvořivé síly.
